Kolegyně má holku

Nějak nevím, co mám od toho odpoledne čekat. Nika byla nějaká celá tajemná. Pořád se hihňala, skákala od jednoho k druhému.
“A kdo tam s námi bude?”
“A kdo to je?”
“Spíš s ním?”
“Co že s ním děláš?”
“A to si nechá líbit?”
“Počkej, neslyším tě.”
“Jemu se to líbí?”
“To kecáš.”
“Ne, to není možný!”
“No to si piš, že to chci vidět.”
“Jak, nemáš tužku?”
“Aha. Seš divná.”
“V kolik?”
“Jo, to by šlo. Tak se stav. Školu mám do čtyř, tak potom. Ale jestli si děláš srandu a je to nějakej blbej vtip zase…”

Takže se prý po mě odpoledne staví, půjdeme někam do nějakýho sklepa. Ten její týpek si prý asi stříkne, až mě uvidí, takže jesli jo, tak to asi hned zase pojedeme domů, protože co s vysříkaným chlapem, že jo.

Prozvání mě po půl páté. Sbíhám dolů a přistupuji do jejího auta. “Jé, ty jsi celá kožená. A toběto sluší! Ty jo, tos měla říct, já jsem jen takhle.” “Zabalila jsem ti. Pojď sem.”

Dáme si pusu. Pak ještě jednu větší. “Jeď, prosím tě.”

“Jaks mi zabalila? Ty máš moje věci?”
“Byla jsem minulý týden nakupovat. Nakoupila jsem i tobě.”
“Housky, toaleťák, mlíko, mejdlo a tak.”
“Přesně.”
“A kam to jedem?”
“Do Ateliéru.”
“To je hospoda?”
“Ani moc ne. Jsme tam hned.”

Nika zajela do postranní uličky. Vystoupíme. Nika vyndá z kufru auta cestovní tašku.
“Dej to mladším.”
“Posluž si.”
“Ty jo, co v tom je?”
“Tvý hadříky.”
“Brnění asi. Tak kudy?”
“Tenhle vchod. Potichu. Na schodech nemluv.”

Jdeme do suterénu. Mříž, plechové dveře. Čekám za nima betonové. Ne, nejsou tam. Pocházíme předsíní a vcházíme do.. “Tak přece hospoda!”
“Akorát tenhle bar.”
“Kdo sem chodí?”
“Uchylové.”
“Pedofilové?”
“Ne.”
“Tak kdo?”
“To je jedno.”
“Počkej, odtáhneš mě do sklepa, naznačíš, že se v něm slejzaj uchylové, a pak ani neřekneš, na co si mám dávat pozor?”
“Jdi se převlíct.”

Mám ještě pět minut, tak si dám ještě bloumací kolečko támhle k tomu nadjezdu a zpátky. V tom klubu jsem před léty byl. Líbilo se mi tam. Prý nebudem sami. Doufám, že s námi ten prodavač z bot nevyrobil za víkend trojúhelník. Jestli to bude on, tak to otočim a jdu domů. Telefon.
“Kde jseš?”
“V ulici, mám pět minut, ne?”
“Ser na pět minut. Pojď za námi.”
Takže už je uvnitř, debil nadrženej.
“Kdo tam s tebou…” Položila to.
Ach jo, to se mi nelíbí.

Michal už je skoro tady, Čeká venku. Já se třesu nedočkavostí a pán čeká venku, až přijde jeho čas. Karin se v koupelně převlíká. Chtěla bych tam být s ní. Přivonět k jejímu tělu, polaskat její dlouhé černé vlasy, olíznout její rty. Těším se na ni. Kozačky, kožená bunda a minisukně byly neodiskutovatelně vynalezený pro její tělo, protože neznám jinou, který by tenhle komplet takhle nelidsky slušel. Ona teda říká, že v tom vypadá jako děvka, ale ona tomu prd rozumí. Jestli vynechá rukavice, tak je dcerou Smrtě. Slyším Michala, jak se dobývá dovnitř.
“Karin! Kaaaariiin!”
Řvu šeptem.
“Jo?”
“Už jseš? Je tady, jdu po něj. Běž zatím do té místnosti od tebe vlevo, jsou tam palandy, tam si sedni. A zavři se.”
“Levá je ta s hodinkama,” křiknu na ni přes rameno na cestě ke dveřím.

Já ji zabiju. Od začátku do mě hrne, jak jsem sexy v kožených kalhotech a dlouhým kabátě. Pak se přesně tak oblékne sama a mně připraví tenhle kurví mundůr. Ale ty kozačky jsou nádherný. Do půlky stehen. To jsem na sobě ještě neměla. “Levá je ta s hodinkama”, prej. Jsem blbá nebo co? Hodinky jsou stejně na umývadle. Sakra, on už je fakt tady. Vypálím z koupelny a vlítnu do prvních dveří, které vidím. Zabouchnu za sebou.

Je to tu jak ve špitále. Dvě olezlý archaický gynekologický křesla, železná patrová palanda, zelený prostěradla, kovový stůl, bíle zatřený okno s mřížema, kachličky, zářivky. Koukám, kde mají obrázky. Zhasínám a potichu pootevírám dveře. Jen škvírečku! Maník nevypadá na pedofila, obšourníka ani nekrofila, co mohu posoudit. Připadá mi vlastně normální. To Nika bude psycho. Drží ho za koule vystrčený z poklopce a táhne ho do protější místnosti. Chlap neprotestuje, nešpitne, nepípne. Tak to bych nikdy nevěřila, že by si nechali líbit. Je to divnej druh.

Prý jim mám dát deset minut a pak přijít za nimi. Zavřu dveře a znovu serozsvítím. Popelník tu je.

Vypadá to tu zrovna jako tenkrát. Bar u stěny, na konci dveře do koupelny a vedle na záchod. Vpravo byla ponurá místnost pro klinik, tam mě nedostane ani ožralýho, vlevo krásná mučína s klenutým stropem. Byl tam kříž, obrovský otočný poutací kolo na zdi, kladka, lavice s kládou a pak ještě nějaká poutací hrazda ze stropu. A kůl s pouty. Vcházíme tam. Jo, to sedí. To je paměť. Táhne mě ke kladce. Začne ze mě rvát oblečení. “Zuj se, dělej!” Nezabere to moc času a stojím tam nahý.
“Ruce za záda!”
Připne mi kožená pouta, spojí karabinou, ke které připojí lanko kladky.
“Nohy od sebe!”
Kolem levého kotníku mi připne kožený řemen připevněný k dlouhé rozporce.
“Víc od sebe!”
Druhý řemen kolem druhého kotníku. Pak přejde k navijáku a táhne mé za zády spoutané ruce vzhůru. Předkláním se, teda spíš mě to předklání. Víc mě to předklání. Uf. Vypíná naviják. No, dost předkloněnej jsem, proč to nepřiznat.
Přejde volným, zamyšleným krokem za mě.
Po krátké prodlevě ucítím její ruce na svém šourku. Připevnila mi na něj kožený obojek s očkem. K němu připla krátké vodítko s karabinkou.
Někoho slyším. Úplně jsem zapomněl. Vchází do místnosti. Podpatky. Ženská! Není to prodavač! Snažím se ji zahlédnout. Mám omezený výhled, viditelný svět se mi zúžil na prostor mezi mýma nohama. Vidím kozačky nad kolena a nad nimi koženou minisukni. Víc nic. Přichází k nám.
“To je on, Niko?”
Niko? Jak jí to říká?
“Co si od tebe nechá týrat koule?”
“Ne, to je jeho brácha. Tenhle mi chodí uklízet. Jasně, že je to on. Myslíš, že by mi tu takhle dělal kokota normální chlap?”
“To je pravda. Tak ukaž!”
“Co chceš vidět?”

Zhasínám druhou cigaretu, na ruce si natahuju rukavice, Nika na tom trvala, a vyrážím se kouknout na toho úchyla. Dveře jsou otevřené. Vcházím dovnitř a rozhlížím se. Kamenná podlaha, nízký strop, trámy. U zdi dřevěný kříž ve tvaru velkého X, stůl zakončený prknem s výřezy pro hlavu a ruce na konci, všude řetězy, provazy, rákosky, biče, támhle dokonce visí na zdi sekera.

Úchyla má Nika až vzadu. Stojí v hlubokém předklonu, ruce spoutané za zády míří ke stropu. Jo, lano, kladka. Nohy má roztažené, mezi nimi nějakou tyč připevněnou ke kotníkům, takže je nemůže dát k sobě. Koule tam, kde jsou vždycky, akorát na nich má nějakou koženou ozdobu, takže visí drobátko níž, než by mi přišlo normální. Jdu si ho prohlídnout blíž.
“To je on, Niko?” ptám se, abych prolomila ticho, “co si od tebe nechá týrat koule?”
Nika se pokouší dělat srandu.
“Co chceš vidět?” zeptá se nakonec.
“Nevím. Prostě mi to předveď. Nevím co. Kopeš ho do nich, říkalas. Mlátíš. Kecalas, co?”

Nika se natahuje a bere z veliké vázy úzký prut. Rákosku? Asi jo. Švihne jí ve vzduchu. To bude rákoska.
“Tak hele!”
Chytí frajera za šourek mezi jeho tělem a koulemi, takže ho drží jako mikrofon s bambulkou na konci. V druhé ruce rákosku. Trochu se napřáhne a švihne ho. Chlap sebou hodí a zavyje. Nika ho drží pevně.
“Hnusný,” zhodnotím zkušeně, co jsem viděla. V místě dopadu rákosky se objevil rudý pruh.
Nika ho švihne podruhé. O něco méně.

“Ukaž. Zkusím si to. Drž mi ho.” Nika má rukavice, stejně jako já, nemělo by ji bolet, když se netrefím. Beru si od ní rákosku. Švihnu do vzduchu. Zajímavý zvuk. A s ním to škublo. Dobře! Párkrát to zopakuju. Škubne sebou pokaždé. To znamená, že se té rány fakt děsí. Zamířím a švihnu ho do koulí. Zařve a začne poskakovat. Kroutí prdelí, jako by se chtěl zbavit Ničina sevření. Fláknu mu další a pak ještě jednu. “Niko, to je fakt dobrý. Když jsem ještě spala s klukama, každej se o ně tak bál. Stačilo škrtnout a hnedka: ‘Auuuuu, zbláznila ses? Víš, jak to bolí?’ Věděli hovno, co bolí. Tohle musí bolet. Viď?” Švihnu ho znovu. Prudce dýchá a hází sebou. Po zádech mu tečou čůrky potu.

“Chci se dívat. Na.” Odevzdávám Nice rákosku. Ta ji ukládá na místo a bere do ruky jezdecký bičík. Stoupne si trochu bokem za něj, napřáhne se a FLÁK. Vydá to takové zvláštní hluboké tupé MLASK následované hlasitým zařváním. Do prdele, mě to vzrušuje.

“Krásně sebou hází,” zkouším říct. Vnímám, jak se mi chvěje hlas. Nika se na mě krátce podívá, ale pak hned pokračuje v bití.
Dává mu svým jezdeckým bičem přes koule ránu za ranou. Pokaždé chvíli počká, až se jeho zmítání a trochu uklidní a řev maličko ztiší, a dá mu další. Zesiluje. Už nedrží jeho šourek v ruce, kontroluje ho jenom šňůrou přivázanou k tomu obojku, co má navlečený na pytlíku.
Já už si celkem nepokrytě rukou třu mícu a dostávám se pomalu do tranzu. Nika ho dál mlátí. Je krásná. Surovost jí sekne. To bití je neskutečně sexy pohyb. Tanec. Pohupuje se v bocích, její ruka s bičem se hypnoticky kýve podle neměnného vzoru. Jeho pravidelné výkřiky bolesti perfektně rámují atmosféru. Rána, výkřik, rána, výkřik. Chvíli nemohu odtrhnout oči od spodního okraje koženého pláště, co má Nika na sobě. Ta kůže vytváří podmanivý plastnický pohyblivý obrazec. Neudržím se a začnu hladit Ničin zadek. Ta chvíli pokračuje ve výprasku, ale najednou přestane, otočí se ke mně a v tu chvíli se líbáme. Naše těla se propletou, obě ústa se slijí v jedna. Obě slintáme vzrušením. Naše prsa se mačkají na sebe přes dvě vrsvy koženého oblečení.

“Chci tě, Niko. Chci tě teď. Moc.”
“Taky tě chci, Karin.”
“Ale já chci ještě něco.”
“A co, miláčku?”

“Já chci teď hned zkopat jeho koule!”
“Je tvůj, lásko.”

Leonard Sacher avatar
Leonard Sacher
důvěra * spolehlivost * slušnost * empatie * zodpovědnost * diskrétnost * úcta * femdom * S/M * kožené oblečení * biče * ballbusting * cbt * kozačky * rukavice * facesitting * spanking * bičování * fackování * plivání * procházky * nákupy * rákoska * pouta * bolest