Domácí kino

Konečně se v klidu dostávám k videu, které jsme natočili s Romanou minulý měsíc. Je to surový materiál, budu to teprve muset sestříhat. Ale těším se na to jak berle na první mrazy. Připojuji paměťovou kartu, vyndávám z trouby popcorn, beru si sluchátka, kapesníky, kdyby to bylo až moc dojemný, a jdu na to.

První minuty. Prázdná místnost. Nuda. Kamera se opájí pohledem na speciální poutací CBT židli, kterou jsem tak dlouho sháněl, až jsem si jí nakonec vyrobil sám. Protože se fakt nikde na světě nevyrábí nic, co by splňovalo hlavni požadavky. Zaprvé, totální znehybnění. Kotníky, pod nebo nad koleny, stehna co nejvýš, pas, hrudník, krk, paže, zápěstí. Kožené pásy s přezkami, žádné kroužky. Zadruhé, totální přístupnost. Žádná deska přímo pod zadkem, nic, co by překáželo nebo bránilo v přístupu a manipulaci, žádná trnož a podobně, úhel mezi rozevřenými stehny minimálně devadesát stupňů. Zatřetí, robustnost. Nesmím mít pocit, že jsem schopný to rozmlátit, něco utrhnout, ulomit nebo se převrhnout, skákat či popojíždět po místnosti, až sebou začnu házet.

Kamera se ani nehne. Už toho statického umění bylo tak akorát. No dobře, ten záběr vyvolává různé vzpomínky, ale dvě minuty nedění ničeho stačily. V náhledu nad časovou osou videa lovím, kde se začne něco dít. Tady. Do záběru vstupuje Romana. A já. Přicházíme k židli, já si na ni sedám, Romana mě pečlivě přivazuje. Oba jsme ticho, jsme dohodnutí, co se bude dít. Po pár minutách jsem šťastně znehybněn a Romana odchází.

Koukám na sebe. Sluší mi to. Vstupuje Romana. Také jí to sluší. Já i já si to myslíme, na mém video obrazu je to dost patrné. Přichází blíž. Stoupne si před kameru a zahledí se do ní. Dívá se do očí někomu, kdo má za sebou věci, které teprve přijdou. Zajímavé. Otáčí se zády ke kameře, stále těsně před ní. Zavlní rameny, pohodí hlavou, rukama si přejede boky a zadek v krátké kožené sukni. Poodstoupí. Kozačky těsně pod kolena, špičaté, na vysokém podpatku.

Udělá několik kroků ode mne zírajícího do monitoru počítače ke mně připoutanému k židli. Do úst mi dá kuličkový roubík, jeho řemínky připevní k vysokému opěradlu židle.

Kombinace roubíkového postroje a horní části opěradla židle totiž znemožňuje téměř jakýkoli pohyb hlavou. Přikývnutí, zavrtění, zatřesení, zacloumání, vše vyloučeno. Na závěr skryje mé ruce a nohy od kotníků dolů koženými návleky. Vše jsme spolu vymysleli tak, že ani pohybem prstů nemůže dát oběť najevo, že by chtěla přerušit hru.

A my budeme hrát hru, která se nemá přerušovat.

Romana bere do rukou černý pytel z hrubé látky. Přistupuje těsně přede mě.

“Až ti dám tohle přes hlavu, nebude cesta zpátky. Nezastavíš mě. Nebudu brát vůbec na nic ohled a ani to nebude možné. Nedokážeš mi dát žádným způsobem najevo, že si přeješ, abych přestala, a já také v žádném případě nepřestanu předčasně. Zavři oči, jestli mi rozumíš.”

Tak takhle jsme se před časem dohodli. Jako niť se táhne mou ballbustingovou ujetostí potřeba dostat to opravdu na tvrdo, bez slitování a bez šance se tomu vyhnout. Nějak k tomu ne a ne dojít. Romana se rozhodla vyjít mi vstříc. Osnova byla jasná. Romana mi udělí určitý předem daný a známý počet opravdu tvrdých kopanců do koulí. Od prvního opravdu silného kopance do mých koulí až do posledního opravdu tvrdého kopance do mých koulí. Za žádnou cenu sérii nepřeruší. Budu uvázaný, abych se nemohl bránit ani uhýbat. V ůstech budu mít roubík. Oči budu mít zakryté. Nějak zajistíme, abych nemohl Romaně dávat žádná znamení ve snaze přimět ji snížit počet nebo intenzitu ran. A kdyby přece, Romana na to nebude brát ohled. Po posledním kopanci ze série odejde Romana na několik minut z místnosti a nechá mě samotného. Až přijde, budu mít možnost pokračovat další celou sérií tvrdých kopanců, nebo ukončit setkání. Jednu jedinou možnost, jak se buď vydat dalšímu kolu kruté bolesti, nebo skončit.

Snad půl roku jsme ladili detaily. Dva měsíce jsme zdokonalovali návrh židle. Měsíc jsem ji po večerech dával dohromady. Večer před akcí jsem ji půjčenou dodávkou přivezl Romaně domů.

Romana na obrazovce právě zahajuje první dávku. “Tenhle pytel ti přetáhnu přes hlavu a pak tě budu surově vší silou kopat do koulí. Dostaneš deset tvrdých ran. V žádném případě nepřestanu dřív, než dostaneš desátou ránu. Zavři oči, jestli souhlasíš.”

Na moment jsem zavřel souhlasně oči, stejně jako tenkrát, těsně před tím, než mi přes hlavu přehodila černý neprůhledný látkový pytel a já zažil několik pekelných vln nejstrašnější bolesti, kterou mi kdy nějaká žena způsobila.

Leonard Sacher avatar
Leonard Sacher
důvěra * spolehlivost * slušnost * empatie * zodpovědnost * diskrétnost * úcta * femdom * S/M * kožené oblečení * biče * ballbusting * cbt * kozačky * rukavice * facesitting * spanking * bičování * fackování * plivání * procházky * nákupy * rákoska * pouta * bolest