Do první krve

Někdy mne necháváš držet. Já se pak na tebe snažím udělat dojem. Neuhýbat, nepovolit, nepadnout na zem pokud možno bez ohledu na to, jak silné rány mi dáváš. Strašně chci vydržet, ale od určité hranice to není možné. Nedokážu se dokonce ani donutit zaujmout znovu správnou pozici poté, co jsem ji neudržel. Křičíš na mě, snažíš se mne dostat zpět násilím. Někdy to opravdu nejde. A ty to víš.
Dnes má téct krev. Ne moc, ale přece. Je ti jasné, že by se mnou bylo moc práce. Zvolilas proto výpraskovou lavici, ke které mne můžeš pevně připoutat řemeny. Klečím na její spodní části, horní polovina mého těla spočívá na té horní. Řemeny pevně fixují mé kotníky, lýtka těsně pod koleny, stehna, pás a hrudník, mé paže, spuštěné po stranách lavice jsou připoutány hned pod rameny a potom znovu v zápěstí. Hlavu mám v prohlubni horní desky, obličejem dolů. Zvednout ji mi brání soustava řemenů přes zátylek a temeno. Volně mohu hýbat vlastně jen rukama od zápěstí a nohama od kotníků dolů. Ty však víš, že se mohu také třást, cukat sebou a zmítat. Vlastně už teď jsi rozhodnutá, že to budu dělat. Připoutalas mne a odešla. V klidu se osprchuješ. Možná si zavedeš něco příjemného do kundičky, něco, co bude podporovat tvé vzrušení. Oblékneš si jen spodní prádlo, protože pohybu bude dost. Obuješ si kozačky, protože nejenom mně se líbí, jak ohromně sexy v nich vypadáš. Přestože to s hlavou zabořenou v lavici neocením, ty víš, že vědomí, že jsi nádherná, neodolatelná a sexy, je pro mě hrozně důležité.
Přicházíš ke mně. Několikrát mě obejdeš. Na kamenné dlažbě vytváří zvuk tvých kroků na podpatcích předehru, kterou chceme slyšet oba. Vybíráš si tu správnou rákosku. Slabou, ale ne tu nejslabší. Ohýbáš ji v prstech, znovu překvapená její pružností. Takový nevinný proutek.
Rozmáchneš se a švihneš. Rákoska se při dopadu měkce zaboří do mého masa a odskočí. Kůže se hned začne zabarvovat. Udeřilas právě tak silně, aby to štíplo, ale nepokousalo. Potřebujeme se na sebe napojit. Pozorně posloucháš můj dech. Zrychlil a přidal na hloubce. Počkáš půl minuty. Několik kroků. Krásný zvuk. Uhodíš. Stejná intenzita, jen kousek vedle. Pak znovu, o něco dříve. Tyhle střední rány vždycky synchronizuješ s mým dechem. Je to jako začátek soulože. Průzkum a zahřívání. Pomalu začneš přidávat na síle. Teď jsem zadržel dech. Lokální extrém, řekla by jedničkářka. Budeme muset změnit měřítko. Neubereš, ale zpomalíš. Máš v ruce ovladač, jenže bez tlačítek a kontrolek. Já ti musím dávat správné signály a ty jim musíš správně rozumět. Vytváří se mezi námi pro tuto chvíli velmi křehké a důležité pouto. Každou ránu mě necháš dohrát. Vstřebat ten pocit, co se mi rozstříkne po těle z místa, kam dopadla rákoska. Když zjistíš, že každá další rána nemá vliv na můj dech, můžeme zase přidat. Takhle se dostaneme až k ranám, které nerozdýchávat nejde. Teď už jsi virtuózka, která právě naladila svůj nástroj. Můžeš mne nechat prožít tu krátkou slast, kdy rána odezní, bolest je vytlačována antibolestí. Nechat stoupat mé vzrušení. Nebo mi můžeš tu slast odepřít. Nechat jen odeznít první nával bolesti a hned dát další ránu. A znovu a znovu. Nepřivádět mne k agónii, což bys snadno mohla dávajíc jednu ránu bezprostředně za druhou, což si patrně chystáš na později, ale nedovolíš mi požitek, po kterém víš, že v tu chvíli nesmírně prahnu. Po pár ranách vedených tímto způsobem mi to přeci jen dovolíš. Umožní ti to totiž opět zvýšit sílu. Teď už mi dáváš docela silné rány. Všímáš si, že po každé z nich několik sekund dýchám ve vysoké frekvenci. Jakmile se můj dech ustálí, dáš mi zase o něco silnější ránu než před tím. Teď je opravdu těžké mě udržet připojeného.
Nadešla chvíle předvést nějakou krutost. Deset silných ran ve vysokém tempu. Napínám se a zmítám, co mi řemeny dovolí. Třesu se. Dýchám. Vydávám chraplavé hrdelní zvuky. Počkáš minutu, dvě, a pak zkusíš svou moc znovu. Teď už jsem začal křičet. Počkáš deset vteřin, rozmáchneš se a prásk. Zasténám. Po zádech mi tečou čůrky potu. Uvědomuješ si, že tobě taky. Zklidním se.
Prásk.
A hned znovu.
Teď víš, že mi držíš hlavu pod vodou. Ty přestávky jsou pro mě endorfinová sprcha. Čím silnější podnět, tím větší dávka. Teď. Teď mi dopřeješ koňskou. Mlátíš mě přes rozpálený zadek. Rána za ranou se do mne zahryzává. Slyšíš mě křičet, ale nepovolíš. Teď už to cítíš taky. Vzrušení. Teď působíš bolest. Teď jsi krutá. Teď jsi mocná. Teď jsem ve tvých rukou. Teď záleží všechno jen na tobě. Chce se ti mlátit dál. Chce se ti seřezat mě do bezvědomí. Můj zadek pod tvou rákoskou už opuchl a začal mokvat. Objevují se první červené kapky. Ještě deset silných ran.
Jsi docela zadýchaná. Vzrušilo tě to. Jsem před tebou, spoutaný, bezmocný, seřezaný do krve. Jsi moje bohyně, vládkyně mého těla. Jsi královna mého srdce. Víš, že teď tě k smrti nenávidím, jsem ti k smrti vděčný a k smrti tě miluju.

Leonard Sacher avatar
Leonard Sacher
důvěra * spolehlivost * slušnost * empatie * zodpovědnost * diskrétnost * úcta * femdom * S/M * kožené oblečení * biče * ballbusting * cbt * kozačky * rukavice * facesitting * spanking * bičování * fackování * plivání * procházky * nákupy * rákoska * pouta * bolest